Choď na obsah Choď na menu
 

Podpořil jsem zákon o eutanazii, ale strašně jsem se mýlil

 V roce 2001 se Nizozemsko stalo první zemí na světě, která uzákonila eutanazii a spolu s ní i tzv. asistovanou sebevraždu. Byly zavedeny různé ochranné podmínky, které měly ukazovat, kdo splňuje kritéria, a lékaři jednající v souladu s těmito ochrannými podmínkami nemohli být stíháni. Protože každý případ je jedinečný, bylo zřízeno pět regionálních revizních výborů, které měly každý případ posoudit a rozhodnout, zda je v souladu se zákonem. Po pěti letech účinnosti tohoto zákona zůstával počet případů lékařsky vyvolaných úmrtí na stejné úrovni, v některých letech nastal dokonce pokles. V roce 2007 jsem napsal, že v otázce eutanazie nemusí dojít k tzv. kluzkému svahu.

Ale mýlili jsme se, vlastně jsme se strašně mýlili. Při pohledu zpět vidíme, že stabilizace v počtech byla jen dočasnou přestávkou. Od roku 2008 počet těchto úmrtí vykazuje roční nárůst o 15 % a to rok po roce. Výroční zpráva výborů za rok 2012 zaznamenala 4188 případů (v porovnání s počtem 1882 případů v roce 2002). V roce 2013 se v tomto trendu pokračovalo a očekávám, že tento nebo příští rok se překročí hranice 6000 případů. Eutanazie je na cestě stát se pro pacienty s rakovinou obvyklým způsobem umírání.

Vedle stupňování této situace došlo zároveň i k dalšímu rozvoji, a to pod názvem klinika Konec života [End of Life Clinic, pozn. překl.], kterou založila Holandská společnost pro dobrovolnou eutanazii [The Dutch Right to Die Society NVVE, pozn. překl.]. Vznikla tak síť mobilních lékařů vykonávajících eutanazii. Lékaři z kliniky Konec života mají jen dvě možnosti: podat léky na ukončení života nebo poslat „pacienta“ pryč. V průměru se tito lékaři setkají s pacientem třikrát předtím, než mu podají léky na ukončení života. Klinikou Konec života byly provedeny stovky případů eutanazie. Společnost NVVE neprokazuje známky spokojenosti ani s takovým vývojem situace. Nezastaví se, dokud smrtící tabletka nebude dostupná každému člověku nad 70 let, který si přeje zemřít. Některé svahy jsou skutečně kluzké.

Další vývoj zahrnuje změnu v typu pacientů, kteří podstupují takové zacházení. Zatímco v prvních letech po roce 2002 se na záznamech neobjevují téměř žádní pacienti s psychiatrickými nemocemi nebo demencí, jejich počet nyní prudce stoupá. Byly zaznamenány případy, kdy velká část utrpení lidí, kterým byla provedena eutanazie nebo asistovaná sebevražda, spočívala v tom, že tito lidé byli staří, opuštění nebo pozůstalí. Někteří z těchto pacientů mohli žít ještě roky nebo desetiletí.

I když podle zákona je asistovaná sebevražda a eutanazie výjimkou, veřejné mínění se posouvá a uvažuje o nich jako o právech pacienta, přičemž to má dopad i na lékaře, a sice, že lékaři si mají vykonávat příslušné povinnosti. Zákon, který se právě tvoří, zavazuje lékaře, kteří odmítnou provést eutanazii, aby poslali své pacienty k „ochotnému“ kolegovi. Tlak na lékaře vyhovět požadavkům pacientů (a v některých případech jejich příbuzným) může být silný. Tlak ze strany příbuzných ve spojení s obavou pacienta o zdraví a „duševní pohodu“ svých drahých, je v některých případech tím rozhodujícím faktorem, který stojí za žádostí o eutanazii.

Kdysi jsem tuto legislativu podporoval. Teď mám na svou dvanáctiletou zkušenost jiný názor. Přinejmenším si počkejte na poctivou a intelektuální uspokojivou analýzu důvodů, které stojí za prudkým nárůstem čísel. Je to proto, že by měl zákon mít lepší ochranné podmínky? Nebo je to proto, že samotná existence takového zákona je výzvou chápat asistovanou sebevraždu a eutanazii jako normální věc? Předtím, než budou tyto otázky zodpovězeny, nezahrávejte se s touto myšlenkou. Když jednou džin vyjde z lampy ven, už se tam sotva někdy vrátí.

Theo Boer je profesor etiky na univerzitě Protestant Theological University v Groningen. Devět let byl členem regionálního revizního výboru. Pět takových výborů spolupracuje s nizozemskou vládou. Jejich úkolem je posoudit, zda byla eutanazie provedena v souladu se zákonem. Stanoviska vyjádřená v tomto článku nepředstavují stanoviska žádné instituce, ale pohledy Dr. Boera. Tento článek byl poprvé zveřejněn na blogu Koalice pro prevenci eutanazie.

Zdroj: tu